Přečíst článek nahlas

Jiří Trávníček začínal s křečky, dnes se stará o tisíce zvířat

Zoologická a botanická zahrada města Plzně letos slaví stovku, ročně ji navštíví půl milionu lidí

Jedním z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších cílů západočeské metropole je Zoologická a botanická zahrada města Plzně. V jejím čele už tři desítky let stojí Jiří Trávníček. Přinášíme rozhovor ze zářijových Radničních listů.

Jubileum má nejen plzeňská zoo, ale také vy, a to hned dvě – životní i kariérní. Třicet let jste jejím ředitelem a slavíte letos sedmdesátiny. Jak vlastně došlo k tomuto spojení?

Jsem celoživotní chovatel a už od dětství mě v tom rodiče podporovali. Asi ve třech letech jsem od nich dostal křečka džungarského. Postupně jsem k drobným savcům přidal ptáky, pak hady. Díky této své zálibě jsem se seznámil s Miroslavem Vaňouskem, který byl v Plzni nestorem chovatelství a pěstitelství. Spolu s Karlem Kaňákem vedle arboreta Sofronka budovali také botanickou zahradu. Pan Vaňousek byl můj velký učitel a druhý otec. Už na gymnáziu jsem k němu do botanické zahrady chodil na brigády, a když jsem dokončil v Praze vysokou školu zemědělskou, tak hned po promoci,1. července 1983, jsem nastoupil jako vedoucí botanické zahrady. Pan Vaňousek totiž právě odcházel do důchodu. V té době už byla botanická zahrada sloučená se zoologickou.

Jiří Trávníček (zdroj foto: archiv Jiřího Trávníčka, Venezuela 2006)

Po třinácti letech jste se stal ředitelem…

Kolegové mě tehdy přemluvili, ať se do konkurzu na ředitele přihlásím. Nechtěl jsem. Sám jsem za těch třináct let zažil ředitelů pět. Chtěl jsem pracovat se zvířaty a rostlinami, ne řídit lidi. Nakonec jsem se přihlásil, konkurz vyhrál a letos v květnu to bylo třicet let, co jsem do funkce nastoupil.

Nelitujete?

Práce v zoo mě naplňuje. Když se ohlédnu, vidím, jak zahrada vzkvétá. A není to jen moje práce. Když jsem nastoupil jako ředitel, dal jsem si jako jeden z hlavních úkolů vybudovat tým lidí, kteří se do práce budou těšit. A to se myslím podařilo. Teď mám okolo sebe skvělé kolegy, kteří to všechno spoluvymýšlejí, budují a tvoří svou každodenní prací. Jsem jen špička ledovce, nadšenec, který jezdí po Plzni nebo republice a něco někde domlouvá.

Jiří Trávníček (zdroj foto: archiv Jiřího Trávníčka, Irán 2013)

Plzeňská zoo je druhá nejstarší v České republice. Tenkrát asi byla jen podívanou s pár exotickými zvířaty v kleci. Dnes je to velká instituce a mluví se o ní jako o moderním zoogeografickém bioparku.

Mění se všechno, tedy i zoologické zahrady. Tehdejší zoo byly jednodušší zařízení – spíše typu zvěřince. Malá plocha, malé klece a co nejvíce zvířat. Plzeňská zoo bývala v Doudlevcích u řeky a já tam ještě jako pětiletý či šestiletý kluk s rodiči byl. V 60. letech v ní propukl antrax a řada zvířat uhynula nebo byla utracena. Rada města Plzně tehdy přemýšlela, kam novou zahradu umístit. Naštěstí vybrala nádherný úsek přírody mezi Lochotínem a Radčicemi, kde jsou skalní výchozy, kopce, cesty, prameniště, staleté duby. Nejstaršímu z nich, Körnerovu dubu, je asi 400 až 450 let a je zakomponován do asijské zahrady. Prostě město Plzeň mělo při výběru pozemků pro zoo šťastnou ruku.

Už jste mluvil také o tom, že došlo ke spojení zoologické a botanické zahrady.

Roku 1959 pro ni byla vybrána Kodetova zahrada na Lochotíně, jen o něco později byla do sousedství umístěna zoo. Začaly tedy vznikat ve stejné době a vedle sebe. Byla to souhra šťastných náhod a v roce 1981 došlo k jejich sloučení. Při vzniku měla botanická zahrada plochu jen 1,5 hektaru, dnes botanika prorostla celou plochou zoologické zahrady, která se rozkládá na 21 hektarech.

Ono prorůstání je asi i důsledkem toho, že po vašem nástupu do vedení jste začali systematicky budovat tematické expozice…

S kolegy jsme tehdy začali tvořit expozice podle jednotlivých biogeografických oblastí, abychom mohli ukázat, jak v nich spolu zvířata a rostliny žijí. Jsou členěny na Evropu a netropickou Asii, tropickou Asii, Severní Ameriku, Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii a další.

Jiří Trávníček (zdroj foto: archiv Jiřího Trávníčka, Irán 2016)

Jak se to návštěvníkům líbí?

Malé děti chtějí žirafy, nosorožce, hrošíky… a ty u nás uvidí. Jejich rodiče nebo prarodiče však už chtějí klid a krásnou přírodu, a tak si třeba sednou na lavičku v asijské zahradě. Myslím, že uspořádání naší zahrady se návštěvníkům líbí. Když jsem v roce 1996 nastoupil na post ředitele, tak byla roční návštěvnost zhruba okolo 150 tisíc. Ted už máme posledních deset let stabilní roční návštěvnost na půl milionu. Našich 21 hektarů tento počet lidí zvládá tak, že se u nás mohou návštěvníci cítit příjemně. Nejsme přelidnění ani o víkendech. Myslím, že se do současného areálu může pohodlně vejít během roku 600 až 650 tisíc návštěvníků. A pokud se nám zoo podaří ještě zvětšit směrem na západ, což je v plánu, tak to může být ještě o 50 tisíc víc a stále by lidé mohli návštěvu pociťovat jako příjemnou a pohodlnou. Historicky, už od 60. let minulého století, máme na adrese Palackého 5 v Plzni expozici Akva Tera, kde vystavujeme spíše drobná terarijní zvířata – hady, bezobratlé, štíry, pavouky… Tam je roční návštěvnost okolo 25 tisíc lidí.

Jedna expozice se z exotiky vymyká. Na statku Lüftnerka mohou děti potkat krávy, kozy, prasata…

To je pro děti velmi atraktivní část. Statek je původně ze 14. století, v 19. století byl panem Lüftnerem přestavěn do dnešní podoby. Po druhé světové válce chátral, a když jsem do zoo nastoupil, byla to ruina, kterou jsme s kolegy svépomocí opravovali. Myslím, že se to povedlo. Máme v něm Centrum ekologické výchovy, rozsáhlou českou restauraci s velkou vývařovnou, vedle je dětské hřiště, aby se rodiče mohli v klidu najíst. Je v něm také expozice českého statku z přelomu 19. a 20. století i muzeum zemědělských strojů. A také velmi oblíbená kolekce domácích zvířat vyšlechtěných v Čechách, ať jsou to králíci, slepice, holubi nebo přeštické černostrakaté prase. Návštěvníci, především děti, jsou se zvířaty v přímém kontaktu, mohou si je pohladit, některé i nakrmit. V současné době jsme od města získali finance a chceme u statku vybudovat odchovnu králíků, kde bude i bezpečné místo, aby si s nimi děti mohly pohrát. Z východní strany na statek navazuje velmi zajímavá expozice Česká řeka. V ní se snažíme ukázat většinu druhů ryb žijících u nás a ve střední Evropě. Dominantní v ní jsou dvoumetroví sumci, velké štiky a kapři. Je to komplex akvárií. Začínáme horským pásmem se pstruhy, lipany, vrankami a střevlemi a jdeme až do čtvrtého, posledního, rybího pásma s tradičním rybníkářstvím.

Kolik zaměstnanců se o návštěvníky a zvířata stará?

Máme okolo 160 zaměstnanců, bez letních brigádníků. Ztoho je zhruba 80 ošetřovatelů zvířat. Ti se starají o 1 100 druhů a poddruhů zvířat – máme vlastně jednu z největších sbírek v Evropě. Tento počet druhů u nás představuje 6,5 až 7 tisíc kusů zvířat. To už je hodně velká starost. Většinu zvířat se nám daří odchovávat a myslím si, že u nás žijí v důstojném prostředí. Návštěvníkům pak ukazujeme 600 až 650 druhů. Zbytek zvířat je v zázemí, které máme velké a vhodné i pro chov těch nejvzácnějších druhů. Co se týče botanické zahrady, tak v ní je okolo 13 až 14 tisíc taxonů rostlin (druhů, poddruhů a kultivarů), o které se stará tým 15 lidí, který tvoří dvě botaničky, zahradníci a zemědělští dělníci. V tomto počtu musejí obstarat 21 hektarů expozic. Další personál pracuje v dílnách, kde jsou truhláři a zámečníci, máme ekonomický úsek i PR oddělení.

Plzeňská zoo však nenabízí jen podívanou, je také zapojena do projektů na záchranu ohrožených druhů zvířat i rostlin.

V posledních desetiletích, jak se člověk množí geometrickou řadou, vždyť už je nás 8,5 miliardy, tak mizí příroda a s ní i různé druhy rostlin a zvířat. Světové společenství zoologických a botanických zahrad se domluvilo že při záchraně vymírajících nebo v přírodě vyhynulých druhů, které zůstaly jen v zajetí v zahradách, bude postupovat společně. Jsme jeho součástí. Stejně tak jsme členy EAZA, tedy Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií. Tato organizace je velmi aktivní. Každé ohrožené zvíře má svého koordinátora chovu – odborníka, který u jednotlivých druhů sleduje krevní linie a určuje, do které zoo konkrétní jedinec půjde a s kým se spojí, aby byla co nejmenší příbuzenská plemenitba.

Můžete prozradit, které druhy zachraňujete v Plzni?

Když jsem mluvil o Lüftnerce a expozici Česká řeka, tak na statku máme rozsáhlé zázemí pro akvaristy a množíme tam nejen ryby, ale irůzné krevetky ze Sumatry aBornea i další tropické vodní živočichy, kteří už jsou vpřírodě na vyhynutí. Podílíme se nyní také například na záchraně nejmenší vodní želvy – Kinosternon vogti. Byla objevena teprve před několika lety v Mexiku. Pomáháme se záchranou mnoha exotických zvířat, například zoborožce Waldenova, který patří k ohroženým druhům na Filipínách, a dalších. Věnujeme se však i druhům, které žijí v naší republice, například záchraně užovky stromové, sýčka obecného či chřástala polního a dalších. I u nich se staráme o odchov a jejich návrat do přírody.

Jiří Trávníček (zdroj foto: archiv Jiřího Trávníčka)

Jak už bylo řečeno, patří k vám i botanická zahrada. Má i ta na starosti podobné záchranné programy?

Ano, ty má na starosti naše botanička Johana Hanzlíčková. Rolí botanických zahrad je jednak sbírkotvorná činnost, tedy shromažďovaní jednotlivých lokalizovaných rostlin z přírody, které v sobě mají potenciál genetického materiálu. Je to taková Noemova archa druhů, které jsou v přírodě kriticky ohrožené nebo dokonce vyhubené. Co už není tak standardní, je aktivní ochrana rostlin přímo na jejich stanovišti. My při tom kooperujeme s dalšími organizacemi, například Agenturou ochrany přírody a krajiny a dalšími odborníky. Ubývání biotopů a jejich degradace je nejčastější příčinou toho, že druhy rostlin mizí. Rolí botanických zahrad je pomoci mizející rostliny napěstovat a vysazováním nebo doplňováním semen je udržet v jejich původních lokalitách. Momentálně jsme nejaktivnější v případě koniklece otevřeného z oblasti Českého krasu. Jedním z našich nejnovějších projektů je záchrana rozchodníku huňatého, který se vyskytuje na Šumavě. Dalšími našimi záchrannými projekty je včelník rakouský a zvonovec liliolistý.

O historii zoo jsme už hovořili, když se mluví o její budoucnosti, zmiňují se sloni…

Já už to asi nedotáhnu. Sloninec je velmi drahý projekt z kategorie snů. Jeho příprava začala už před osmnácti lety, tehdy byl předběžný rozpočet 250 milionů, dnes to je 1,5 miliardy korun. Připravení jsme. Máme vykoupené pozemky, je hotová změna územního plánu, dokončený je projekt, máme stavební povolení. Kdyby se v budoucnu zázračně objevila nějaká dotace, můj nástupce to může zrealizovat. Pokračujeme však v řadě dalších menších projektů. Zahajujeme stavbu novozélandské expozice, asi za 6 milionů korun, kde budou kiviové – jejich pár už máme v zázemí. Do této expozice budou patřit také draví papoušci nestor kea. Připravujeme výběrové řízení na další zajímavou věc – patagonský skleník, kde představíme endemické rostliny této oblasti společně s jedním zajímavým savcem – kururo. A chystáme také poslední etapu opravy lochotínského amfiteátru. Celý areál už je vlastě opraven a zbývá jen rekonstrukce správní budovy. Začínáme projektovat medusárium, tedy pavilon věnovaný medúzám a ochraně moří. Medúzy se už učíme chovat a daří se nám je množit. K dlouhodobějším plánům pak patří příprava rozšíření euroasijské expozice o oblast Bhútánu, Tibetu, Himálaje. Získali jsme totiž od města Plzně pozemek hned za současnými hranicemi zoo. Je to bývalé centrum výcviku policejních psů.

Spravujete také lochotínský amfiteátr, kde se konají velké kulturní akce, je v těsném sousedství zoo. Nevadí to zvířatům?

Prapůvodně, už v roce 1958, se jako první otevřel právě lochotínský amfiteátr. Zvířata se do této lokality začala umísťovat až v roce 1961. Ano, jeden z největších amfiteátrů v Evropě má společný plot se zoo. Až tak do roku 2020 akce, které se konaly v amfiteátru, rušily zvířata i lidi, kteří v jeho blízkosti žijí. Nikdy však nedošlo k prokazatelnému úhynu zvířat v souvislosti se zvýšeným hlukem. Před asi pěti šesti lety se zvuk začal produkovat ohleduplnějším systémem. Produkční firmy, kterým amfiteátr pronajímáme, mají speciální aparaturu, která zvuk zalomí ve svahu amfiteátru a jeho hlavní masa se téměř nešíří do okolí – do města ani do zoo. Za posledních pět let jsme stížnosti od občanů Severního Předměstí neměli. Lhal bych, kdybych říkal, že to zoo vůbec neruší. Určité frekvence zvuků se ke zvířatům šíří a některá bývají nervózní. Snažíme se dělat maximálně osm velkých akcí v roce. Amfiteátr využíváme i jinak. Od jara do podzimu se v něm každý den kromě pondělí konají ukázky tradičního sokolnictví, které na zemi ve stejné podobě existuje už více než čtyři tisíce let. Když je počasí a dravci mohou létat, je to velmi atraktivní a navštěvovaná podívaná.

V září v amfiteátru budete slavit 100. narozeniny.

A zveme všechny Plzeňáky a nejen je. První slavnostní den, v sobotu 19. září se koná vzpomínka na Portu. Tento festival trampské, folkové a country hudby byl v 80. letech velmi pevně spjat právě s lochotínským amfiteátrem. Vystoupí několik mladých kapel i staří bardové, kteří Portu vyhrávali. V neděli 20. září pak budou oslavy pokračovat nejen v amfiteátru, ale také v zoologické a botanické zahradě. Pokřtíme knihu ke 100. narozeninám, kterou připravili textově Martin Vobruba a další autoři. Zahrají kapely, na programu budou zajímavá povídání nejen o historii zoo a mnoho dalšího.

Text: Hana Josefová

---