Knihovna města Plzně letos slaví 150. narozeniny
Knihovna města Plzně (foto: M. Pecuch)
Od prvních knih v jedné skříni po moderní kulturní a vzdělávací instituci. Taková je cesta Knihovny města Plzně, od jejíhož založení letos uplyne už 150 let. Přinášíme seriál o historii Knihovny města Plzně, který vychází v Radničních listech.
Zastavení první: Jak to všechno začalo.
Počátky Knihovny města Plzně sahají do druhé poloviny 19. století, do doby, kdy myšlenka na přístupné vzdělávání a otevřené sdílení literatury teprve dozrávala.
Poprvé se o zřízení obecní knihovny začalo jednat už v roce 1874, tehdy ale šlo spíše o proklamaci než skutečný krok k realizaci. K významnému posunu došlo až o dva roky později díky iniciativě profesora reálného gymnázia Tomáše Cimrhanzla, několika dalších pedagogů a aktivních občanů města.
Dne 25. ledna 1876 se plzeňské obecní zastupitelstvo usneslo na zřízení veřejné knihovny. V srpnu bylo ustanoveno tzv. kuratorium, které připravilo zřizovací listinu, provozní řád a výzvu občanům k podpoře nového městského ústavu. Ta byla zveřejněna v neděli 3. září 1876 v Plzeňských listech a mimo jiné uváděla: „Nížepsané kuratorium jsouc přesvědčeno, že každý intelligentní občan zařízení obecní knihovny – ústavu tak velice důležitého – s radostí uvítá, dovoluje sobě vyzývati ctěné spolky a korporace, jakož i každého uvědomělého občana, aby darováním kněh českých, německých i jinojazyčných nebo peněz přispěli k rychlejšímu vzrůstu tohoto blahodárného a vzdělávacího ústavu.“
|
|
|
|
Tak se koncem roku 1876 Obecná knihovna města Plzně skutečně otevřela – zpočátku velmi skromně. Své místo našla v budově vyššího reálného gymnázia (dnes Fakulta pedagogická ZČU ve Veleslavínově ulici), kde jí byla vyhrazena jedna skříň na knihy. Prvním knihovníkem se stal již zmíněný profesor Cimrhanzl, který knihovnu vedl čtvrt století. Dozor nad jejím chodem měla městská rada, běžnou správu vykonávalo kuratorium.
První knihovní řád čítal osm jednoduchých, ale zásadních bodů. Stanovil například, že knihy si mohou půjčovat pouze obyvatelé Plzně, že každá výpůjčka je podmíněna složením peněžité záruky, a že výpůjční doba je „na nejvýš 4 týdny“. Nechyběla ani ochrana cenných titulů – například v bodě osm se píše: „Knihy památní a jiné, jež mají zvláštní cenu starožitnosti atd., nepůjčují se, a lze do nich nahlédnouti jen v přítomnosti knihovníka anebo se zvláštním svolením kuratoria.“
Knihovna po prvním roce fungování vlastnila 3 877 knih a zaznamenala 8 000 výpůjček. Zájem o knihovnu postupně rostl. Plzeňské listy z února 1895 uvádějí: „Archivář městské knihovny pan prof. Cimrhanzl oznamuje, že knihovna ta ku konci roku 1 895 měla 4 217 spisů v 4 278 svazcích. Z těch je českých knih vědeckých 913, belletristických 2 384, německých 920. Za první půlletí předešlého roku přečetlo se 4 752 knih českých a 2 592 německých, v druhém půlletí dohromady 4 038 knih.“
Od počátku byla důležitým bodem kulturní mapy města. Přidala se k tehdy novému evropskému trendu zakládání veřejných knihoven a stala se symbolem otevřenosti, vzdělanosti a společenské odpovědnosti.
Editace textu: Hana Josefová