Chuhei Iwasaki: Jazyk s hudbou souvisí
Šéfdirigent Plzeňské filharmonie se výrazně zapisuje do kulturního dění v Plzni
Narodil se v Japonsku a chtěl být dinosaurem, avšak už více než pět let je šéfdirigentem Plzeňské filharmonie. Chuhei Iwasaki loni na podzim převzal za své umělecké působení v západočeské metropoli Pečeť města Plzně. Právě připravuje dramaturgii orchestru na další sezónu a zve na 46. ročník festivalu Smetanovské dny, který se v Plzni koná od 26. února do 9. dubna a Plzeňská filharmonie je jeho organizátorem. Přinášíme rozhovor z únorových Radničních listů.
Chuhei Iwasaki (zdroj foto: archiv Plzeňské filharmonie)
Na webu Plzeňské filharmonie je uvedeno, že jste český dirigent pocházející z Japonska…
Narodil jsem se v Japonsku, ale veškeré dirigentské vychování a vzdělání mám z České republiky. Beru to tak, že když muzikant získá hudební edukaci v nějaké zemi, tak ať je jeho národnost jakákoli, hudebně patří do země, kde získal vzdělání. Mně se dostalo hudebního vzdělání také v Japonsku, dirigentského ale jen v Česku.
Začínal jste v Japonsku jako dítě hrou na housle, v roce 2006 jste přišel studovat do České republiky…
Bylo mi osmnáct let a přijel jsem do Prahy studovat hru na housle a skladbu, kterou jsem měl v Japonsku jako druhý obor. Nejprve jsem studoval na Pražské konzervatoři, poté na Akademii múzických umění.
Znal jste už z Japonska českou hudbu?
Už jako dítě jsem v Japonsku sbíral cédéčka a měl jsem velmi rád české orchestry, a to nejen Českou filharmonii, ale také Orchestr hl. města Prahy FOK, který má úžasné nahrávky s dirigentem Václavem Smetáčkem. Jsou to vlastně už staré nahrávky, ale pořád skvělé. Hodně se v Japonsku mezi studenty hudby třeba debatovalo o tom, zda se nám více líbí nahrávky České filharmonie s dirigentem Karlem Ančerlem nebo s Václavem Neumannem…
Proč u vás nakonec zvítězilo dirigentství?
Když jsem v Praze studoval tři obory najednou – tedy housle, skladbu a dirigentství – tak jsem si řekl, že si musím jeden obor vybrat a dělat ho naplno. Pokud bych si nechal všechny tři, tak bych je mohl dělat třeba jen na šedesát procent. Uměl bych sice hodně věcí, ale vlastně nic pořádně. Dlouho jsem přemýšlel, kterou cestou mám jít, a tehdy jsem pocítil, že já jako houslista jsem horší než dirigent. Byl to tehdy subjektivní dojem, a jestli jsem se mýlil nebo nemýlil, mohou ukázat jen výsledky mé práce.
Rozhovor spolu vedeme česky. Když jste přebíral Pečeť města Plzně, říkal jste, že je pro vás důležité mluvit řečí země, v níž žijete a pracujete, že česky mluvíte i se zahraničními členy Plzeňské filharmonie…
Snažíme se mluvit česky a má to mnoho důvodů. Tím nejdůležitějším pro nás muzikanty je, že jazyk a hudba mají velkou spojitost. Každá hudba jakékoli kultury pochází z písní a tance. Jazyk má vliv na to, kam v muzice dávat důraz. Chci být součástí české kultury, jazyk je její základ, bez jazyka kultura nevzniká.
Kdy začala vaše spolupráce s Plzeňskou filharmonií?
V roce 2018. Tehdy byl jejím šéfdirigentem Tomáš Brauner a dostal velkou šanci – zaskakovat na Pražském jaru za amerického dirigenta Leonarda Slatkina, a já zaskočil v Plzni za Tomáše Braunera. Od té doby jsem začal do Plzně jezdit pravidelně.
Jaký je plzeňský orchestr?
Je pro mě těžké ho hodnotit. Je to moje dítě a pro každého rodiče je jeho dítě nejlepší, nejúžasnější, nejtalentovanější, nejkrásnější... Mojí prací je, aby plzeňský orchestr byl naprosto špičkový, a to z celosvětového hlediska.
A jaké je jeho publikum?
Doufám, že nás má rádo, jsme tady pro obyvatele Plzně a Plzeňského kraje. Myslím, že máme základnu věrných posluchačů a daří se nám lákat i posluchače mladé. Když jsme dělali odpolední silvestrovský koncert, přišla velká řada rodin s dětmi. To je přesně to, co chceme, aby se generace v hledišti míchaly.
Přispívá k popularitě Plzeňské filharmonie třeba i to, že v rámci různých akcí a festivalů vystupuje s lehčím repertoárem pod širým nebem? Třeba v rámci Festivalu na ulici jste vždy měli zaplněné náměstí Republiky.
Doufejme. Já věřím tomu, že když si krásně zahrajeme, tak se to určitě někomu líbit bude. Jako šéfdirigent připravuji dramaturgii jednotlivých sezón. Mám vnitřní pravidlo, že co si nezamiluji, to dělat nebudu. Vím, že rozhodnout o tom, co je krásné, je subjektivní, a nejsem jediný, kdo o dramaturgii rozhoduje – máme dramaturgickou radu, ale snažím se přepečlivě vybírat a nabídnout to nejlepší a poskládat to tak, aby zazněly věci známé, třeba jako je Dvořákova Novosvětská, a propašovat tam i třeba hudbu soudobých autorů.
Co se Plzeňské filharmonii v poslední době hodně podařilo?
Mně se teď moc líbí, jakou máme intonaci dřev (pozn. red.: dřevěné dechové nástroje) v rámci celého orchestru a hodně teď pracujeme na barvách žesťů. A z hlediska koncertů, zájezdů, nahrávek… Když hrajeme jakýkoli koncert, tak reprezentujeme Plzeň, a to je velká věc, chceme pro Plzeň dobré jméno. Měli jsme a máme teď spoustu zájezdů do Německa a věřím, že se tam líbíme a budeme líbit. Loni v září jsme koncertovali na celosvětové výstavě EXPO v Japonsku. A také jsme nahráli Prokofjevův Koncert pro violoncello a orchestr i jeho některé suity. Teď čekáme na výsledek, demonahrávka mi přišla velmi fajn, jak dopadne finální verze ještě nevím, ale těším se na ni. Asi je občas důležité ohlédnout se do minulosti, ale já to moc nedělám, vždycky budu přemýšlet nad tím, co je třeba udělat dál. Upřímně mohu ale říci, že jsem hrdý na každý koncert. Nikdy se nestalo, že bychom se za některý měli stydět.
Blíží se 46. ročník festivalu Smetanovské dny...
Jeho dramaturgii připravila ředitelka Plzeňské filharmonie i ředitelka tohoto festivalu Lenka Kavalová. Já mám na starosti jen naše orchestrální koncerty a ty budou tři. Myslím, že budou hezké. Zahajovací koncert 26. února bude s naším hlavním hostujícím dirigentem Janem Šulcem a světovou mezzosopranistkou Marinou Viotti. Zazní výběr z Rossiniho hudby. Podobný koncert jsme ještě nedělali. Rossini potřebuje lehkost a virtuositu. Jsem zvědavý, jak se bude publiku líbit. Závěrečný koncert diriguji já a bude to Carmina Burana. Třetím koncertem Plzeňské filharmonie v rámci Smetanovských dnů jsou 19. března melodie z japonských anime.
Jak celkově vnímáte festival Smetanovské dny?
Plzeňská filharmonie jako pořádající organizace na ně dává velký důraz, a to je vidět na atmosféře v kancelářích. Já osobně jsem moc rád, že jsou do něj zařazeny Muzikantské naděje. Se studenty ZUŠek a konzervatoře vytvoříme orchestr. Pro mě je to srdcovka. Mohu dětem ukázat a předat, co mám rád. Třeba se nakonec rozhodnou, že v orchestru nechtějí hrát, a to je taky v pořádku. Pro dítě je těžké vybrat, jakou cestou se vydá. Každý má nějaký sen, nejdřív třeba nereálný – já jsem chtěl být dinosaurem, pak mi došlo, že to nejde, tak jsem chtěl být pilot, ale taky to nešlo, protože mi nejde matematika. Hudba však s sebou přináší něco, co je důležité pro každého člověka – učí ho soustředit se a disciplína je nutná pro cokoli, ať je to studium, nebo vaření.
Text: Hana Josefová
